Monika

                 FAKT SMUTNÉ

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

                           MILUJI TĚ

Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.

Líbila se mi už dávno před tím, než jsem ji získal. Měla krásné tmavé oči, které když se na mě podívali zářily spokojeností. Její úsměv mě uměl zahřát na srdci a rozveselit. Byli jsme spolu šťastni. Každý den, který to šlo jsem něco podnikali. Ať to bylo venku, v kině nebo v hospodě. Měl jsem ji hodně rád u sebe. Neuměl jsem bez ní být už ani chviličku. Když jsme nebyli spolu, neustále jsem si volali nebo psali. Ona měla moje tričko a já jejího psa. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle společný chvíle někdy skončí.

Jednoho dne jsme rozhodli jít ven. Šli jsme se projít do parku a tam si sedli na lavičku. Povídali si, smáli se, zlobili jsme se navzájem a líbali se. Bylo nám moc krásně. Kdybych věděl, co se mělo poté stát, nechtěl bych, aby ten den skončil. Bylo pozdě večer. Šli jsem na zastávku. Vždy mě chodila vyprovodit. Autobus dlouho nejel. Bylo mi to divný. Nechtěl jsem, aby se mnou déle čekala. Tak jsem ji políbil dlouhým vášnivým polibkem a ona šla domů. Zastavila se u přechodu, ještě mi zamávala a vkročila na přechod. V tu chvíli se vyřítilo ze zatáčky auto a než jsem se rozeběhnul, její tělo bylo sraženo k zemi. Auto hned odjelo. Běžel jsem k ní. Její tělo leželo bezvládně na silnici a já jsem pochopil, že je konec. Konec těch krásných chvil s ní. Nechtěl jsem si to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a z mých očích padali slzy až na její tělo. Pootevřela oči, podíval jsem se do nich a měl jsem radost, že je mohu ještě vidět. Byly plné bolesti a vyděšení. Její ústa se pootevřeli, ale nic neříkaly. Nemohla dobře dýchat a její tělo se ani nehnulo. Poprvé a bohužel naposledy jsem ji řekl: "MILUJU TĚ." Ale od ní jsem to už neslyšel. Jen se ji trochu rozzářily oči a poté se zavřely. Ještě jsem ji k sobě přitiskl a dotkl se jejích rtů, naposledy jsem ji políbil.

Dodnes lituji toho, že když mi řekla, že mě miluje jen jsem se pousmál a byl jsem rád, ale nic jsem jí na to neřekl. Stihl jsem jí to říct až, když mi v náručích umírala. Neustále na ní myslím a chodím na místa, která jsem spolu navštívili. Občas mi stékají slzy po tvářích, ale srdce mi krvácí pořád. Rád bych ji znovu políbil, pohladil po tvářích a ukryl ji ve své náruči.

                                ZNÁSILNĚNÍ

Ahoj, jmenuji se Sylvie, chodím teď do čtvrté třídy na základní škole a mám výborný prospěch. Doma mám rodinu, kde na mě čeká maminka, tatínek a malý bráška Petříček."Tak napsala svůj sloh desetiletá Sylvie a vůbec by jí nenapadlo, že jí v ten den nejbližší zradí a ona bude vystavena psychickému traumatu na celý život.

Sylvie v tento pátek nešla jako obvykle nejrychlejší cestou domů, nechala se přemluvit kamarádkami, aby si zašli na zmrzlinu do cukrárny. Bylo parné a horké léto, děvčátka měly na sobě růžovoučké sukýnky co jim maminky ráno připravili na sebe. Sylvie nechtěla být doma pozdě, věděla, že bude mít průšvih, když hned nepřijde domů. Dolízala s holkama zmrzlinu a spěchala domů, nejrychlejší cesta vedla v této chvíli přes park.

Nikdo nemohl tušit, že si to Sylvie právě kluše do kopce, až na jednoho člověka.

Už od cukrárny jí tichým krokem sleduje zahalená postava, plášť hnědého kabátce se pohupuje ve větru, jak muž sleduje malou bezbranou dívku spěchající domů.Čeká na nejvhodnější moment zaútočit, jako šelma se na svojí kořist vrhnout...

Sylvie už nemůže, zastavuje se a snaží se nabrat dech, bojí se chystaného trestu za pozdní příchod. Tygr vystupuje zpoza stromu, aleu dělal chybu, větev mu pod nohou křupla a dívenka se lekla a utíkala co jí nohy stačily, bohužel byla unavená a nevěděla, jaké nástrahy by pro ni zahalený chodec v parku mohl představovat, pouze běžela domů.

Doufala, že už to po rovince pude rychle, už jen vyběhnout nahoru a zahnout za roh, bohužel. Nestihla to. Pod krkem se ji objevil nůž. Muž v kápi popadl nevinné děvčátko a utíkal s ní do nepřístupného lesa, děvčátko křičelo, nevědělo co se děje, nikdy neslyšela nic o znásilnění a o jiných hrůzných věcech, nikdy ji o tom nikdo nic neřekl, nebyla vystavena působení špatného vlivu země, rodiče ji chránili, zde však byli všichni bezbraní. Holčička to vzdala, nikdo nebyl v okolí a ona doufala, že jí nechce zabít, nevěděla, co by mohl udělat jiného...

Muž ji stále držel nůž na krku.Doběhl s ní na místo, kam se nikdy živá duše nepodívala, prodral se houštím a ocitl se v kruhu křoví, položil dívku na zem a vyhrožoval ji, že když nebude poslouchat, tak jí zabije. Dívenka pod hrozbou smrti musela odložiti svůj šat a sukeň a vystaviti letním paprsům své nahé holé mladé tělo.Muž v kápi se otočil a začal podle dívenky "dělat pohyb rukou, jako když se třepe se šlehačkou" .Sylvie se zvedla a chtěla uprchnout, ale muž,který už na sobě neměl plášť, se k ní otočil a chytl jí. "Tak ty by jsi mi chtěla utéct, co by tomu keříčky řekly, kdyby se na ně napíchla taková hezká holčička" řekl jí a hodil s ní o zem.

"Nechtě mě být,"volala zoufale Sylvie,"já chci žít!"Ležela bezmocně na zemi a ruce měla přivázané ke stromům a nohy taktéž.Nemohla se hýbat a nikdo nikde nebyl, muž zmizel, myslela si to.Mýlila se. Vyskočil na ni s nožem ať už neřve a nacpal ji své přirození hluboko do krku. Dívka se dusila a snažila se vykroutit.Muž nepovolil a řval:"Vycucej si dudlíčka miminko!"a přitom jí mlátil rukama po celém těle."Tak dělej ty malá kurvičko!"Děvčátko nic nevnímalo, jenom se snažilo plnit to, co mu bylo zadáno a nebrečet, jinak by bylo po ní.Ležela tam jak hračka na hraní. Nechala si všechno líbit, chtěla domů, na všechno zapomenout a usnout...

Probudila se z mdlob a viděla muže, jak se nad ní sklání, hraje si s jejím tělem a náhle ucítila silnou bolest, její rozkrok byl sedřen do ruda a rozřezán do krve.Znovu omdlela v silných bolestech.

Je noc, leží tam, už není přivázaná, muž nikde, ale ona se nemůže hýbat, má celé tělo pořezané a rozkrok jí pálí. Snaží se vstát. Padá na zem. Plazí se a snaží se nezabloudit ve tmě.Bloudí celou noc až ráno ji někdo nachází na zemi zmrzlou, nahou a skoro vykrvácenou. Ihned ji bere do nemocnice.

Teď by jste si možná řekli, že to dopadlo dobře, není to pravda, dívka zemřela na těžké poranění vaječníků a hlavy, úbyytek krve a prochladnutí.